Už se otáčí? Leze? To ten náš v tomhle věku… Znáte to? Všichni se ptají, co vaše miminko dokáže. Sousedovic Pepíček už ve třičtvrtě roce běhal a vy jste ráda, že se vaše dítě dostane na kolínka. Pediatr se svými otázkami vašemu klidu taky moc nepřidá. Je to nutné, nebo je to jen další ze zbytečných stresů, kterých se na matky valí ze všech stran tuny? O tom bude dnešní článek.
.jpg)
Když se miminko narodí, změní se pro něj doslova celý svět. Do té doby bylo zvyklé na prostředí dělohy, kde byla stálá teplota, neustálá výživa a jeho tělíčko bylo těsně obklopeno děložními stěnami. Náhle se ocitlo ve světě, kde doslova nemá záchytný bod. V tomto novém a pro něj celkem prázdném světě ještě neumí své tělo ovládat. Způsob, jakým se dítě v prvních letech života učí hýbat, nazýváme motorickým vývojem.
Nemyslete si ale, že se dítě učí nahodile. Podle teorie známého českého profesora Vojty má každý člověk již při narození v mozku uložený návod ke svému tělu, takzvaný motorický program. Tento motorický program představuje ideální pohyb – tedy takový, který tělo co nejméně zatěžuje a opotřebovává, je nejúčelnější. Říká, které svaly mají vykonávat pohyb, které mají být relaxované a které budou zabezpečovat udržení polohy. Miminko po narození je motivováno světem okolo sebe a začíná tento program uvádět do praxe – učí se ho používat.
Tento program ale není neměnný – podle toho, co dítě zrovna potřebuje, jaké má stimuly, se dokáže měnit a přizpůsobovat. Bohužel, v našich podmínkách se toto přizpůsobování děje většinou k horšímu, jelikož evoluce nepočítala s moderním životním stylem. Další špatnou zprávou je, že to, co se miminko naučí, se přenáší dál, do dalších dovedností. Pokud se tedy například naučí špatně fixovat lopatky při pasení koníků, budou lopatky špatně i při lezení, sezení, chůzi atp. Tady platí zákon valícího se kamene, který s sebou strhává více a více kamínků, až je z toho lavina. Stejně tak se nabalují různé odchylky v motorickém vývoji a vytváří problém.
Tyto narušené motorické programy způsobují to, že pohybový aparát je v nerovnováze. Dochází k přetěžování nebo naopak k nezapojování určitých svalů. Problémy se pak dále řetězí – postavení lopatek ovlivňuje postavení hlavy, páteře a pánve, i pohyby končetinami. Dokonce i kosti se přizpůsobí odlišným pohybům a narostou do tvaru, který je tomu přizpůsoben – a to zase zpětně ovlivní pohyb!
K čemu vede takováto nerovnováha v pohybovém systému? Především ke zvýšenému opotřebovávání, přetěžování a deformaci. Tady můžeme vidět původ všech těch skolióz, plochých nohou, bolestí hlavy „od krku“, později se přidávají bolesti zad, artrózy, tenisové lokte, karpální tunely… Tělesná disharmonie také negativně ovlivňuje řídící procesy nervové soustavy – dochází k narušování vnímání tělesného schématu, koordinace, rovnováhy, integrace senzorických vjemů. Poruchy motorického vývoje tak mohou dokonce ovlivňovat takové věci, jako je grafomotorika, řeč nebo i schopnost soustředěné pozornosti.
Samozřejmě ne vždy je scénář takto katastrofický. Stále platí, že každý jedinec je originál. Kde je ta hranice mezi individualitou motorického vývoje a poruchou, musí určit odborník. Často jím bývá pediatr. Bohužel řada pediatrů není v rozeznávání jemných odchylek dostatečně zběhlých, proto se řídí především oněmi zatracovanými tabulkami. Nicméně pokud vás na základě „tabulek“ odešle pediatr na další vyšetření na odborné pracoviště, je vše v pořádku. Takto by měl systém fungovat. Především u kojenců je ostražitost na místě. Čím dříve se případný problém odhalí, tím lépe je řešitelný. Daleko větší starosti mi dělají lékaři, kteří „neřeší“.
Nebojte se, pokud vás lékař odešle na „rehabilitaci“. Nemusí to znamenat nic než to, že váš pediatr je opatrný. A pokud bude opravdu třeba něco řešit, nemusí se jednat jen o obávanou terapii Vojtovou metodou. Přístupů, kterými lze působit na motorický vývoj, je vícero.
Závěrem bych se ráda vyjádřila k často omílanému argumentu: „Ale za nás se to také tolik neřešilo a žijeme všichni!“ Je pravda, že žijeme, ale za stavu, kdy 99% klientů v ambulanci fyzioterapie má abnormální pohybové stereotypy a nejčastější příčina dlouhodobé pracovní neschopnosti je bolest zad, bychom se měli velice zamyslet, zda to není následek právě takového „neřešení“.